Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jizerky 2011

5. 9. 2011

Tak už je to tady zase. Vláček nás veze do hor, tentokráte do Jizerských. Škoda, že je nás tak málo, tedy jenom 3 já Míra a Láďa. No nic letos jsme si na tuto sestavu již zvykli. Třeba se to zlepší a místo planých slibů začnou jezdit i ostatní.

Mezi těmito úvahami přijíždíme do Tanvaldu, začátku našeho putování. Po obědě v místní hospůdce, je totiž poledne a žaludek žádá své začínáme přes Tanvald a Desnou  šlapat  do kopce.  Rychle procházíme i cikánským ghettem a mizíme ven z civilizace ke hřebeni Jizerských hor. Cesta teď vede lesem podél říčky Černá  Desná, která  ve svém korytě vytváří krásné vodopády. Za chvíli se říčka ztrácí v údolí a my nabíráme výšku. Mezi stromy zahlédneme  hladinu údolní nádrže Souš, která je zásobárnou pitné vody pro Tanvaldsko, Jablonecko a Želznorudsko. Před námi se jako mávnutím proutku zjeví penzion u Raka, kde doplňujeme tekutiny v těle i v lahvích. Protože je již poměrně pokročilá doba a naše těla již žádají odpočinek, začínáme hledat místo k přenocování. Po chvíli nacházíme vhodné místo stranou od cesty a nedlouho poté uléháme do spacáku pod nebe plné hvězd. Ráno nás probouzí sluníčko, které nesměle nakukuje mezi stromy. Teprve teď zjišťujeme, že místo, které jsme si vybrali je vlastně takový suchý ostrůvek v rašeliništi. Rychle vše sbalíme a vyrážíme dál. Po dvou kilometrech přicházíme na začátek rozlehlé osady Jizerka. Je to vlastně soubor chalup rozesetých na stráních mezi lesy. Zde na parkovišti z vlastních zdrojů posnídáme, přikoupíme jen tekutý chléb a po občerstvení nasedáme do sedel na další pouť. Tentokrát míříme k metě nejvyšší ke Smrku, který je se svými 1124 m nejvyšší horou Jizerských hor. Cestou k němu však míjíme mnoho zajímavých míst a útvarů skalní městečko na Jelení stráni s nádhernou vyhlídkou na Krkonoše a Jizerské hory, další skalní útvary a vyhlídku v místě zvaném Pytlácké kameny a všude kolem se kocháme a někdy i mírně propadáme do rašelinišť. Tmavě hnědou až černou vodu obdivujeme u Černých jezírek a kolem nedalekého pramene Jizery se blížíme k Nebeskému žebříku. To je poslední překážka pro výstup na Smrk. Měří 1,5 km a má převýšení cca 200m. A když už zdoláme i tuto kamenitou cestu stojíme na vrcholu před rozhlednou. Poslední síly vrháme do výstupu na 20 m vysokou ocelovou rozhlednu. Při pohledu na Českou i Polskou část Krkonoš a Jizerských hor se naše tělesné funkce dostávají do normálu a po sestoupení z rozhledny se připravujeme na neméně, alespoň pro mé rachitické kolena,  namáhavou cestu dolů  Nebeským žebříkem. A opět stojíme na cestě pod Smrkem. Po 2 dnech cesty do kopce se vše obrací a my sestupujeme do údolí. U chaty Hubertka se občerstvíme. Dáme si pozdní oběd a po chvíli chůze a hledání nacházíme místo pro další nocleh. Ráno scházíme dolů na náměstí do Hejnice. Zde si dáme ke snídani čerstvé houstičky se špekem, protože jak zpívá Dobeš „když není špeku, tak nejsu vykony“. A my se k jednomu takovému právě chystáme. Míra sice tvrdí, že Poutní cesta, kterou na mapě vybral je v pohodě, a že nám bude v čele předříkávat, ale již v polovině kopce cestu přejmenoval na křížovou a za celou cestu ze sebe kromě mohutného funění nevydal žádný zvuk. Po 4 km šlapání jsme nabrali opět 450 výškových m a nacházíme se na místě zvaném Bílá kuchyně. Poté ještě vystoupáme pozvolna 70 m na Olivetskou horu a pak už zase frčíme dolů do Bedřichova. Po cestě ještě zastavujeme u údolní nádrže Bedřichov, kde se vykoupeme v rašelinou dohněda zbarvené vodě a pokračujeme do osady Bedřichov. Zde se osvěžíme v hospodě zvané Hospodě a poté se ještě vydáme na Bedřichovské sedlo- Malinka, kde se v podvečer ubytujeme v lese. Dnes si stavíme z celt přístřešky, protože na obzoru je přeháňka a ta se za chvíli opravdu přižene a zase odežene. Ráno je opět vymalované jako z Ladova kalendáře. Dnes si ke snídani uvaříme polévku a potom již vyrážíme vstříc poslední etapě našeho putování. Volným krokem sestoupíme do Liberce a tramvají ho celý projíždíme do Horního Hanychova, což je nástupní místo na Jëštěd. Na něj se dostáváme lanovkou v odpoledních hodinách. Krásným pohledem na okolí Liberce zakončujeme náš vandr po Jizerských horách.

Co dodat na konec. Počasí se vydařilo, našlapali jsme kolem 90 km a poznali jsme nový kout naší země. A věřte je to krásný kout a my se sem určitě ještě někdy vrátíme, protože ani zdaleka jsme neviděli vše, co zde za vidění stojí. Snad nás příště pojede více. A inspirovat vás k tomu mohou i fotografie, které jsme umístily v naší fotogalerii na stránkách kmene Vlků.